10. prosince 2018

Muzeum hraček v Brně

Kolem brněnského Muzea hraček jsme zatím vždy jen procházeli, ale nakonec jsme si řekli, že bude fajn podívat se na hračky z našeho dětství a zašli jsme se dovnitř podívat. No, trochu jsme se sekli dobově, protože zde byly hračky možná tak našich babiček, rozhodně ne však naše tatrovky, ale to nevadí.
Hned úvodem se musím omluvit, že tento příspěvek nebude doprovázen mými fotografiemi, protože v tomto muzeum se fotit nesmí. Jedná se o soukromou sbírku paní Milady Kollárové, brněnské výtvarnice, která ve dvou patrech vystavuje hračky jak pro kluky, tak i pro holky.



Patro s holčičími hračkami je plné panenek, kočárků, domečků, dětského kuchyňského nádobí a především medvídků. Mně osobně se nejvíce líbí různé modely kuchyněk. Co naopak moc nemusím jsou právě ty vystavené panenky, které mají mnohdy opravdu děsivé výrazy v obličeji. Jsem velmi vděčná svým rodičům, že mi nic takového nikdy nepořídili. 


Ve druhém patře, které je věnováno pro změnu chlapeckým hračkám, najdete spoustu autíček, vláčků a jeřábů. Pochopitelně zde jsou i dřevěné kostky a různé stavebnice a společenské hry. Ačkoliv se jedná o malé muzeum, což je u soukromých sbírek celkem pochopitelné, určitě tu máte na co koukat. Bohužel právě to, že si nesmíte nic vyfotit, abyste to například ukázali doma prarodičům, je docela škoda. 

Muzeum najdete v Brně v Měnínské bráně a jeho prohlídka vám zabere ani ne půl hodiny. Jak říkám - jedná se o opravdu skromnou sbírku, ale za pozornost rozhodně stojí.

Určitě považuji za zajímavé ještě některé příběhy hraček z tohoto muzea, které si můžete přečíst zde.

Muzeum hraček
Internetové stránky: Muzeum hraček
Vstupné (dospělí): 60 Kč 
Vstupné (děti): 40 Kč 

Fotografie pochází z webů: unsplash.com, spilberk.cz a tapkame.cz.

19. listopadu 2018

Dům moří ve Vídni

Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit za mořskými živočichy do sousedního Rakouska. Dům moří, který se nachází ve Vídni, byl docela lákavý, takže jsme využili listopadového termínu, kdy ještě ve Vídni nevypuklo adventní šílenství, a vyrazili se na zvířata podívat. 
Dům moří je v podstatě taková rakouská obdoba našeho Mořského světa v Praze, o kterém jsem tu už psala. Pokud vás tedy zajímá, jak to v Domě moří vypadalo, a jestli návštěva stojí za to, pak čtěte dále. A pokud ne, tak si třeba aspoň prohlédněte fotky. 

Do Vídně jsme vyrazili autobusem s cestovní agenturou Bontour, na kterou jsem měla samé dobré recenze od kolegyň z práce. Za dvě hodiny jsme byli ve Vídni, což bylo super, protože dlouhé trasy mi nepříjemně často připomínají moji kinetózu. Autobus nám zastavil na Bellariastraße, což je takové to klasické shromaždiště zájezdových autobusů. Nechci vědět, jak to tu vypadá během adventních trhů, protože i teď, kdy se teprve trhy pomalu začínaly chystat, tu panoval docela zmatek.


Protože jsme měli ještě dostatek času, než půjdeme do Domu moří (měli jsme zde rezervaci na konkrétní čas), vydali jsme se na menší procházku městem. Prošli jsme se parkem Burggarden kolem Schmetterlinghausu, což je pro změnu zase Dům motýlů. Mít více času, asi bych se nenechala dlouho přemlouvat a zašla bych se tam podívat taky. 

Moc se mi líbily marcipánové Mozartovy koule jako vánoční ozdoby na stromečcích před Mozart café.


Příchod k samotnému Domu moří pro nás byl docela šok. Budova je totiž bývalá protiletadlová věž z druhé světové války a podle toho taky vypadá. Všude samý beton. Těžko by člověk věřil, že se uvnitř nachází pověstné obří akvárium o objemu 300 tisíc litrů. Druhým nemilým překvapením byla obří fronta, která se táhla z budovy ještě několik desítek metrů. Naštěstí naše paní průvodkyně už věděla, do čeho jdeme, a prohlídku nám zarezervovala na konkrétní čas, takže jsme elegantně propluli kolem celé fronty k turniketům vepředu a šli dovnitř téměř ihned.


Spoustě lidem přišlo drahé vstupné (18,5 € pro dospělého člověka), ale když to srovnám s Mořským světem v Praze, myslím si, že prostě tento druh zoo je všeobecně dražší. 

Rozhodně tu ale nečekejte jen mořské živočichy. V areálu je totiž i tropický prales, kde se vám může stát, že vás například počůrá netopýr, jak se to málem stalo i nám. Budova je díky své konstrukci taková opravdu nezvyklá. Akvária často prolínají více pater, což je ale super podívaná. Nejvíc mě zaujala proplouvající mořská želva Puppi, se kterou je spjatý zajímavý příběh. Tuto želvu totiž zachránili dva manželé na potravinářském trhu na Maledivách, kde se želvy prodávají za 1 dolar. To se psal rok 1974 a pochopitelně od té doby želva rostla a rostla, a protože manželé už věděli, že se o ni nezvládnou sami postarat a navíc je želva jistě přežije, zeptali se v Domu moří, zda by ji v něm mohli nechat umístit. A to je konec pohádky. Puppi si zde vesele plave a plavat bude ještě (doufejme) několik desítek let. Zajímavé mi přišlo i to, že manželé Puppi vzali i na dovolenou, kde se s ní potápěli. Želva s nimi plavala díky postroji a vodítku na krunýři.


V každém patře tu objevíte něco zajímavého. Najdete tu mnoho druhů ryb, mořských koníků, žab, pavouků, plazů a dokonce i opičku nebo už zmíněné netopýry. Hrozně mě zaujalo i průhledné zábradlí, ve kterém se procházeli mravenci. 


Atrakcí pro některé návštěvníky jsou i rybky Garra Rufa, mezi které si můžete ponořit ruku. To je ovšem něco, po čem jsem já opravdu netoužila, ale příteli to prostě nedalo a musel to vyzkoušet.


Mezi jednotlivými akvárii jsou různě rozmístěné průlezy a lomené stěny, takže mořské živočichy můžete vidět i zespodu. Třeba když stojíte v přízemí u pokladen, leží kousek nad vámi za sklem (naštěstí) krokodýl. Těm je tu věnován celý jeden pavilon a to Krokipark.

Moc se mi líbila i čistota akvárií. Je vidět, že o zvířata se tu hezky starají.

V nejvyšším patře se nachází kavárna, ve které jsme si dali kávu a kochali se pohledem na Vídeň. Já ve Vídni byla poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Strašně mě zaujala tamní architektura a určitě ve Vídni chci navštívit ještě hodně muzeí a jiných zajímavých míst. Navíc mi tu lidi přišli mnohem víc v pohodě, než třeba v Praze. S tou mám totiž naopak jen negativní zkušenosti. I cenově je to tu přijatelné a navíc to máme do Vídně blíž než do té Prahy.


Pokud byste se chtěli do Domu moří podívat taky, určitě využijte možnost rezervace vstupu na konkrétní čas, ať se vyhnete těm dlouhým frontám. My jsme tam šli v sobotu kolem třetí hodiny odpoledne a opravdu byla fronta gigantická.

Dům moří Vídeň - Haus des Meeres
Internetové stránky: Haus des Meeres
Vstupné (dospělí): 18,5  €
Vstupné (děti): 5,6 - 8,4 €

10. září 2018

Brněnská káznice na Cejlu

Když jsme se dozvěděli, že Turistické informační centrum v Brně pořádá prohlídky v bývalé krajské věznici na Cejlu, neváhali jsme a rezervovali si prohlídku. To, že je totiž v plánu rekonstrukce stávajícího objektu, je všeobecně známá věc, a to, že už tak nebude moc příležitostí vidět areál v původní podobě, taky, takže nebylo na co čekat.
Prohlídka začala u vstupu do samotného areálu, kde nás pan průvodce seznámil z historií tohoto místa. Káznice byla v provozu v letech 1784 až 1956 (pak její roli převzala Vazební věznice v Brně-Bohunicích), a je tedy zřejmé, že právě zde se odehrávalo mnoho poprav politických odpůrců nacismu a komunismu. Než se však z areálu stala káznice, využívali jej sirotci, kteří se sem nastěhovali z brněnské jezuitské koleje. Sirotčinec ale nechal císař Josef II. zrušit a do budov bylo přemístěno několik vězňů z věznice na Špilberku, která již Brnu kapacitně nedostačovala.


Do historie se káznice na Cejlu neslavně zapsala především v době 2. světové války a po roce 1948, kdy zde bylo vězněno a popraveno značné množství politických vězňů. V období protektorátu byla věznice řízena z Kounicových kolejí a sloužila jako přestupní věznice. Vězni odtud mířili do jiných věznic nebo do koncentračních táborů.

Co si z přednášky tak pamatuji za významné osobnosti, tak zde byl například v roce 1916 vězněn Petr Bezruč, a to za básně Bratrům osvoboditelům a Jeho Veličenstvu caru Mikuláši II. Ačkoliv básně podepsal iniciálami P. B. a sám v té době byl znám pod svým pravým jménem Vladimír Vašek, policie jej dopadla velmi brzy. Vězněn byl téměř měsíc. Bohužel až po válce vyšlo najevo, že tyto básně Petr Bezruč ve skutečnosti nikdy nenapsal. Autorem byl Jan Grmela, který se za Bezruče vydával.


Při příchodu do věznice byl odsouzený ostříhán a vybaven vězeňským oblečením. V případě mužů šlo o kamizolu, dlouhé kalhoty, ponožky a boty. Ženy dostávaly sukni, živůtek, šátek, ponožky a boty.

Strava ve vězení pochopitelně nebyla valná. Jednou denně vězni dostávali jeden hrneček polévky (fazolová, hrachová s příkrmem nebo zasmažená s příkrmem), jeden hrneček luštěnin a kus chleba.

Prostředí i po těch letech působí značně depresivně. Obzvlášť část s jednotlivými kobkami a celami smrti. Atmosféru už pak jen umocňují různé autentické nápisy vězňů na stěnách nebo nehty vyryté stopy na dveřích. Opravdu to není místo, kde byste si v minulosti přáli být.

Za zmínku stojí i tamní kulturní sál s budovatelskými obrazy.


Nyní prostory káznice slouží právě k prohlídkám a různým kulturním akcím, z nichž některé vypadají možná lákavě, ale já se opravdu nehodlám v této lokalitě brněnského Cejlu pohybovat ve večerních hodinách, takže asi tak.

Určitě vám návštěvu káznice doporučuji. Jde o opravdu jednu z posledních možností ji spatřit v tomto stavu.

6. září 2018

Můj život s labradorem - 2. část

Dlouho tu nebyl žádný nový článek o našem Čertovi, i když jsem v prvním díle slíbila pokračování o jeho životě. Ten se dá shrnout úplně jednoduše do označení "převtělený Garfield". Taky pořád jí, spí a vymýšlí, co kde komu provést (nebo sežrat). Vlastně toho má s mým bratrem společného mnohem víc, než jsem si myslela.
Po zpětném čtení předchozího článku, ve kterém jsem vám stručně (a hlavně výstižně) představila našeho Čerta, mi došlo, že jediné, co mohu nyní napsat, je tvrzení, že co se týče jakéhokoliv výcviku, zvládli jsme ho všichni na výbornou. Zejména pochopitelně Čert, který si nás vycvičil opravdu dokonale a netoleruje nám žádná selhání. (Jen si zkuste přijít z procházky a zapomenout mu dát očekávaný pamlsek.)


Netolerují se ani pozdní příchody z práce, den staré (a tedy gumové) rohlíky či snad nenápadně podstrčený kousek zeleniny v psí konzervě. To vše jsou věci, které na Čerta nemá cenu ani zkoušet. Bohužel jsou ale akce, kterým se přes Čertovu usilovnou snahu nelze vyhnout, a jednou z těch nejzásadnějších je návštěva veterináře.

Jdeme k veterináři

V momentě, kdy Čert pozná, že zabočujeme do ulice, kde sídlí náš veterinář (nechápu, jak si to pamatuje, když tam chodíme jen jednou ročně), zpozorní a ohlédne se po mně, jestli to jako myslím vážně. Když přikývnu, že to myslím vážně (ano, už si rozumíme i beze slov), zahájí Čert taktický ústup do předem připravené pozice na okraji chodníku a táhnutím směrem od veterinární ordinace mi dává najevo, že mě k veterináři odmítá doprovázet. Upřimně si myslím, že to přehání. Jeho pan veterinář je hodný, nikdy mu nic nedělal a ještě má nástěnku v čekárně plnou obrázků štěňátek, takže já se tam vždycky těším.


Přes urputný boj, láskyplné domlouvání, násilné vyhrožování a následné vyčítání, že očkování je čím dál dražší, a že si toho má Čert vážit a nedělat uraženýho, jsme každou návštěvu veterináře zatím úspěšně zvládli. Ještě týden po Čertově očkování však nacházím různě po kapsách piškoty a jiné donucovací prostředky.

Po návštěvě veterináře se se mnou Čert odmítá po zbytek dne bavit. Kdo ho zná a ví, jak je obvykle ukecanej a jak furt remcá, tak uzná, že je to jev zcela nevídaný. Kdykoliv na něj promluvím, otočí hlavu opačným směrem a dělá, že neslyší. Někdy se zahrabe do pelechu úplně co nejvíc ke zdi a předstírá, že tam vůbec není. Stačí ovšem zašustit sáčkem s piškoty a už jsme zase kamarádi. To ale nejspíš asi sami znáte, pokud máte psa nebo dokonce labradora.


Zubní kartáček

Druhým nepřítelem pro našeho Čerta je kartáček na zuby. Když vidím, že je Čert v pohodě a klidně sedí, podám kartáček v domnění, že dnes by to mohlo projít. Jakmile se ale otočím zpátky s kartáčkem v ruce, zůstane v místnosti jen prázdné místo ve tvaru našeho psa. Netuším, jak to ten pes dělá, ale je v tom dokonalý. Během mrknutí oka se po něm slehne zem a následující dvě hodiny o něm nevím. Po těch dvou hodinách ho už totiž má babička, poskytující mu do té doby azyl, plný zuby, a přijde mi ho vrátit s tím, že už jí stejně všechno sežral. Spokojený Čert se s blaženým výrazem, plným břichem a kartáčkem netknutým chrupem vítězoslavně rozvalí na posteli a poklidně usne, protože dobře ví, kdo je v týhle domácnosti vlastně pánem.


První díl povídání o našem Čertovi si můžete přečíst zde.

3. září 2018

Jánošíkovy diery

Dnes vám budu psát o našem jednodenním výletu na Slovensko, kam jsme vyrazili v srpnu. Cílem naší cesty byly Jánošíkovy diery, což je několik soutěsek na Malé Fatře. Bohužel nám od rána vydatně pršelo, ale troufám si říct, že o to dobrodružnější bylo všechno to šplhání po žebřících a skalách.
Tentokrát jsme se vydali s cestovkou Cesty Evropou a vyrazili z Brna v brzkou (na nás až moc) hodinu směr Slovensko. Cesta kupodivu ubíhala rychle, ale trochu jsme se děsili, jaké bude počasí. Když jsme dorazili do Terchové, bylo jasné, že bez pláštěnek to opravdu nepůjde. V dobré víře, že pršet za chvilku přestane, jsme zamířili po zelené k Malému Rozsutci.

Všeobecně návštěvu Jánošíkových dier doporučuji dobrodružnějším povahám, které se nebojí žebříků, lan a poměrně krkolomných cest. Obzvlášť za deště jsme si tu cestu opravdu velmi užili. 


Na druhou stranu nám počasí dopřálo klid, protože většina lidí o návštěvu tohoto místa v dešti nestála. Potkali jsme jen jednu skupinku cizinců a sem tam se trousilo pár jednotlivců, ale jinak byla stezka poměrně prázdná. Což bylo pochopitelně super, protože jsme se mohli v půlce žebříku zastavit a fotit, kdykoliv se nám zachtělo.


Určitě bych se do Jánošíkových dier podívala znovu a tentokrát i s nějakou delší trasou, abychom toho stihli vidět ještě víc. K obdivování je toho spousta - jak rostliny, tak živočichové, kterých jsme ovšem za deště moc nepotkali, pravda. Ale například mloka skvrnitého jsme si stihli i vyfotit.

Cestou zpátky jsme se zastavili v Kolibě Podžiar na horký čaj, protože nám už začala být docela zima. Oba dva jsme totiž úspěšně roztrhli své pláštěnky (shodou okolností i na stejném místě), takže nám voda trochu propršela i na oblečení. (Ano, až tento výlet nás donutil popřemýšlet o nepromokavých trekových kalhotách, které jsme si však doposud nebyli schopni koupit.) V Kolibě byl kromě čaje i krb, takže zastávka zde byla více než vítaná.


Cestou zpátky jsme šli podél Hlbokého potoka, kde se pár jedinců vyřádilo ve stavbě kamenů. Když jsme dorazili zpět do Terchové, pořád jsme měli dost času do odjezdu autobusu, takže jsme šli na pozdní oběd do restaurace Koliba. Nakonec jsme se ještě vydali k soše Juraje Jánošíka, protože jsme toho chození ještě pořád neměli dost.

Pokud byste se do Jánošíkových dier chtěli vydat, určitě si dopředu naplánujte trasy, protože většina z nich je právě kvůli žebříkům jednosměrná. Neobejdete se tu bez trekových bot, i když jsme cestou potkali pár odvážlivců v botaskách. Bylo mi jich však upřimně líto.


Za fotografie v tomto článku děkuji mému příteli. 💙