Můj život s labradorem - 2. část

03 května

Dlouho tu nebyl žádný nový článek o našem Čertovi, i když jsem v prvním díle slíbila pokračování o jeho životě. Ten se dá shrnout úplně jednoduše do označení "převtělený Garfield". Taky pořád jí, spí a vymýšlí, co kde komu provést (nebo sežrat). Vlastně toho má s mým bratrem společného mnohem víc, než jsem si myslela.


Po zpětném čtení předchozího článku, ve kterém jsem vám stručně (a hlavně výstižně) představila našeho Čerta, mi došlo, že jediné, co mohu nyní napsat, je tvrzení, že co se týče jakéhokoliv výcviku, zvládli jsme ho všichni na výbornou. Zejména pochopitelně Čert, který si nás vycvičil opravdu dokonale a netoleruje nám žádná selhání. (Jen si zkuste přijít z procházky a zapomenout mu dát očekávaný pamlsek.)



Netolerují se ani pozdní příchody z práce, den staré (a tedy gumové) rohlíky či snad nenápadně podstrčený kousek zeleniny v psí konzervě. To vše jsou věci, které na Čerta nemá cenu ani zkoušet. Bohužel jsou ale akce, kterým se přes Čertovu usilovnou snahu nelze vyhnout, a jednou z těch nejzásadnějších je návštěva veterináře.


Jdeme k veterináři

V momentě, kdy Čert pozná, že zabočujeme do ulice, kde sídlí náš veterinář (nechápu, jak si to Čert pamatuje, když tam chodíme jen jednou ročně), zpozorní a ohlédne se po mně, jestli to jako myslím vážně. Když přikývnu, že to myslím vážně (ano, už si rozumíme i beze slov), zahájí Čert taktický ústup do předem připravené pozice na okraji chodníku a táhnutím směrem od veterinární ordinace mi dává najevo, že mě k veterináři odmítá doprovázet. Upřimně si myslím, že to přehání. Pan veterinář je na něj hodný, nikdy mu nic nedělal a ještě má nástěnku v čekárně plnou obrázků štěňátek, takže já se tam vždycky těším.



Přes urputný boj, láskyplné domlouvání, násilné vyhrožování a následné vyčítání, že očkování je čím dál dražší, a že si toho má Čert vážit a nedělat uraženýho, jsme každou návštěvu veterináře zatím úspěšně zvládli. Ještě týden po Čertově očkování však nacházím různě po kapsách piškoty a jiné donucovací prostředky.

Po zbytek dne se se mnou Čert odmítá bavit. Kdo ho zná a ví, jak je obvykle ukecanej a jak furt remcá, tak uzná, že je to jev zcela nevídaný. Kdykoliv na něj promluvím, otočí hlavu opačným směrem a dělá, že neslyší. Někdy se zahrabe do pelechu úplně co nejvíc ke zdi a předstírá, že tam vůbec není. Stačí ovšem zašustit sáčkem s piškoty a už mám u nohou ten pár nevinných žebrajících smutných psích očí a jsou z nás zase kamarádi.



Zubní kartáček

Druhým nepřítelem pro našeho Čerta je kartáček na zuby. Když vidím, že je Čert v pohodě a klidně sedí, podám kartáček v domnění, že dnes by to mohlo projít. Jakmile se ale otočím zpátky s kartáčkem v ruce, zůstane v místnosti jen prázdné místo ve tvaru našeho psa. Netuším, jak to ten pes dělá, ale je v tom dokonalý. Během mrknutí oka se po něm slehne zem a následující dvě hodiny o něm nevíte. Po těch dvou hodinách ho už totiž má babička, poskytující mu azyl, plný zuby, a přijde mi ho vrátit s tím, že už jí stejně všechno sežral. Spokojený Čert se s blaženým výrazem, plným břichem a kartáčkem netknutým chrupem vítězoslavně stočí do klubíčka a poklidně usne, protože dobře ví, kdo je v týhle domácnosti vlastně pánem.


První díl povídání o našem Čertovi si můžete přečíst zde.

Podobné články

0 komentářů

Děkuji za každý komentář. ♥

Archiv blogu

Podporuji a jsem členem

Podporuji a jsem členem