5. července 2018

Můj život s labradorem - 1. část

Mám psa. Labradora. Už sedm let. To ale vůbec nic nemění na tom, že na něj stále šišlám a pitvořím se u toho jako idiot. A právě z toho důvodu, že je pro mě Čert už neodmyslitelnou součástí naší rodiny, rozhodla jsem se mu věnovat několik příspěvků i na svém blogu. Pokud chcete poznat svět jednoho neobyčejného labradora, tak směle do toho.
Vychovávat štěně není věc snadná, ba řekla bych, že je to věc přímo nelehká.
Samozřejmě jsme začínali s naivní představou většiny čerstvých majitelů štěněte, že pes bude venku v boudě a v žádném případě nesmí do domu. Stačilo ovšem několik pohledů do smutných psích očí malého roztomilého štěněte a bylo jasno, že ho venku prostě nemůžeme jen tak nechat.
Tak dobře, řekli jsme si, smí tedy domů, ale rozhodně nepůjde na tu novou pohovku v obýváku.
Dobře, tak může na pohovku v obýváku, ale nebude se na ní rozvalovat jak dobytek.
Fajn, smí se na ní rozvalovat, jak chce, ale alespoň na kousek pohovky by vás pustit mohl.
Nemohl.


V současné době je nejblíž pravdě asi tvrzení, že nevlastníme psa, ale on vlastní nás (včetně příslušného vybavení).
Všechny pohovky v domě jsou jeho, všechno, co je v dosahu psích tlapek a dá se sežrat, je jeho a pokud ne, je to tvůj problém.

Myslím, že jsem vás ještě nepředstavila, takže můj pes se jmenuje Čert, ale slyší spíš na věty typu Dáš si piškotek? a Budou buřtíky.
Prosím, seznamte se.


Labradoři jsou od přírody inteligentní a učenliví tvorové a toho jsem hodlala plně využít. Když bylo Čertovi půl roku a uměl už základní cviky, začali jsme navštěvovat psí školku. (To mi připomíná, že bych mu mohla opětovně zavést povinnou školní docházku. Vůbec by mu to neuškodilo.)

V psí školce byla spousta pomůcek pro trénink psa. Strašně mě lákalo vyzkoušet například tunel, kterým měl pes proběhnout na druhou stranu. Mé nadšení pro tuto atrakci se mnou však Čert nesdílel. Mnohem víc ho zaujaly vaky na piškoty, které většina páníčků nosila u pasu.

Pokusila jsem se ho nalákat alespoň na tolik populární coursing, kdy pes běží za hračkou, která je na konci lana, a to se postupně navíjí na jakýsi pochybný stroj. Ale jak už jsem dnes jednou zmínila, labrador je tvor inteligentní (a především - pardon za ten výraz - vychcaný jak díra do sněhu) a nevidí tedy jediný důvod v tom, proč by se měl honit za něčím, co se nedá sežrat.


Stejně jako většina labradorů i náš Čert trpí chronickou potřebou pořád něco jíst, a to i přesto, že jídlo dostává pravidelně, a vzhledem k tomu, že často (a velmi rád) navštěvuje i babiččinu kuchyň, tak ve větší míře, než by podle své váhy měl.

Pohled na prázdnou psí misku Čerta nutí do ní šťouchat packou, aby si jako někdo konečně všiml, že to jídlo zase není tam, kde má být. Když zjistí, že v místnosti není nikdo z poddaných, popadne misku a vydá se hledat nějakou oběť, které ji pustí k nohám.
Často to bývám právě já.

Během toho, co mu nadávám, že se courá zase po celým baráku a nezavírá za sebou dveře, popostrčí Čert čumákem misku blíž ke mně - to kdyby mi to náhodou pořád ještě nedocházelo. Po chvilce vzájemného koukání z očí do očí, kdy si většinou ujasňujeme, kdo z nás dvou si dělá z toho druhého větší srandu, po mně Čert hodí pohledem týraného psa, který nedostal měsíc nažrat, a rezignovaně odchází vymyslet nějakou jinou Čertovinu.

Ale o těch si povíme zase příště…



Druhou část povídání o Čertovi si můžete přečíst zde.

Podobné články

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za každý komentář. ❤